Ve čtvrtek 12. září 2024 se naši studenti 3. ročníků a pedagogové zúčastnili projekce filmu „ONE LIFE“ o siru Nicholasi Wintonovi a následné besedy s Johnem Fieldsendem, posledním „Wintonovým dítětem“ z našeho regionu.
Akce proběhla ve Velkém sále Gongu v areálu Dolních Vítkovic. Po prezenci škol pedagogický doprovod převzal pro studenty infoletáčky a symbolické svíčky pro závěr programu besedy. Po zahájení, představení organizátora a partnerů projektů byl promítnut film „ONE LIFE“.
Následovala krátká přestávka a poté byl zúčastněným představen autor projektu – badatel V. Nevluda, hosté a hlavní aktér projektu pan John Fieldsend. Hlavně jeho životní příběh všechny přítomné oslovil a zaujal.
Studenti i pedagogové využili toto neopakovatelnou příležitost a aktivně se zapojili do besedy s p. Fieldsendem. Dojemná byla i společná gratulace p. Fieldsendovi k 93 narozeninám.
Závěr patřil minutě ticha a rozsvícení svíček za Johnovu rodinu a oběti holocaustu. Zájemci měli možnost se s p. Fieldsendem vyfotit na památku.
Organizátorům patří naše velké poděkování!!!
Příspěvky studentů
„Jako první jsme v Gongu sledovali film, u kterého mi několikrát ukápla slza. Za mě to bylo velice pěkně ztvárněné a opravdu mě ten děj vtáhl tak dovnitř, jako bych to sama prožívala. Když jsem viděla ty děti ve filmu a rodiče, které od sebe oddělovali, bylo mi do pláče. Winton sice dětem zachránil život tím, že jim zařídil odvoz vlakem do Anglie, ale na druhou stranu museli opustit svoje rodiče, nebo celé rodiny, svou rodnou zemi a mateřský jazyk. Být v téhle situaci já, upřímně nevím, co bych dělala, kdybych slyšela naposled hlasy svých rodičů, jak říkají „sbohem“. Mimo to všechno, mnohdy ty děti ani nebyly ani v pěstounských rodinách spolu se svými sourozenci. Hrdinský čin pana Wintona je slovy nepopsatelný. Zachránit během války 669 dětí je neuvěřitelné. Když jsem slyšela o tom, že do koncentračních táborů bylo celkově zavlečeno přes 15 000 dětí a jen necelých 200 přežilo a Winton jich zachránil 669, opravdu hrdina!! Hodně lidí ví o samotném Wintonovi, ale už ne tolik lidí ví, že mu pomáhalo tolik členů rodiny a přátel. Celkově na mě ten film působil hodně emočně a určitě jsem se o tom naučila daleko více, než jsem původně čekala.“
„Dále následovala beseda s panem Johnem. Byla jsem opravdu překvapená, když jsem zjistila, z jaké dálky za námi přijel a v kolika letech. Pan John je za mě velice chytrý a vyrovnaný člověk. Být já v jeho kůži a mluvit o takovém traumatu před tolika lidmi, nezvládla bych to, opravdu klobouk dolů. Když jsem ho poslouchala, jak mluvil o tom, kolik členů rodiny mu zemřelo, jak a kdy, bylo mi do pláče.“
„Akce mi osobně přišla velmi zajímavá, hlavně z důvodu, že je s největší pravděpodobností poslední možnost si poslechnout někoho, kdo si holocaust opravdu zažil.“
Studenti 3. ročníků a pedagogové
