Poprvé jsme se setkali 1. září ve škole a většina z nás se neznala, ale to se mělo následující den změnit díky adaptačnímu kurzu, který se konal v termínu 2.– 4. září.
Ráno jsme se sešli před školou a objednaným autobusem nás čekala cesta do Pusté Polomi do areálu Setina. Byli jsme plni očekávání, co se bude dít a postupně se začínali seznamovat. Úvodní dopoledne pro nás bylo trochu šokující, protože nám nastínili, v jakém duchu se ponesou další dny.
Tento adaptační kurz byl opravdu odlišný od jiných, ale v dobrém slova smyslu. Nevšední aktivity a hry, které jsme hráli, nám člověka ukázaly z úplně jiného pohledu, než bychom ho normálně poznali. Zjistili jsme, zda je schopen spolupracovat v týmu, jestli je vůdčí typ, jakou má povahu a zda mu můžeme věřit, když vystoupíme z naší komfortní zóny a mnoho dalšího.
V areálu bylo velice těžké chytit signál, proto jsme ho chodili společně hledat, a to je opravdu jedna z nečekaných věcí, která nás tam hodně sblížila. Prvně chodila menší skupinka lidí, potom už dokonce téměř celá třída. Vždy jsme si cestou za naším cílovým bodem povídali a spoustu toho o sobě zjistili.
Poslední den, když jsme adaptační kurz hodnotili, se většina z nás shodla na dvou aktivitách, které by odstranila, buď z důvodu toho, že jsme si opravdu sáhli na dno svých sil, nebo, že nám přišly až moc nudné. Všichni jsme také vzpomínali na noční hru, hranou poslední večer, jež v nás zanechala opravdu silné vzpomínky, protože byla jedna z nejlepších. Donutila nás ještě mnohem více spolupracovat, důvěřovat si a ucelit jako třídu. Nikdo se domů netěšil a všichni by tam zůstali navíc alespoň o jeden den.
Doufám, že si ty následující čtyři roky užijeme, tak jako jsme si užili teprve první měsíc školy a že se sejdeme ve stejném počtu u maturity, šťastní a plní nezapomenutelných vzpomínek.
Melanie Metnarová, studentka 1. B
