Ve dnech 12. – 17. 10. 2009 se tři děvčata z L4.B v doprovodu prof. Šafránkové zúčastnila první návštěvy. Na programu byla prohlídka Budapešti, skanzenu Hollókö – jedné z nejhezčích maďarských vesnic a Orosházy, kde se nachází partnerská škola – evangelické gymnázium.
Všichni zde měli možnost se navzájem blíže poznat a navázat první kontakty. Naše děvčata si vedla velice dobře, a i když není němčina jejich hlavním jazykem, dokázala předstoupit před zvědavé publikum a představit „stověžatou matičku Prahu“. I v běžné každodenní komunikaci se studentky nenechaly zahanbit a prokázaly své nejen jazykové kvality, takže si pobyt opravdu zasloužily 🙂
Mgr. Zuzana Šafránková
Maďarsko – očima studentky
Jednalo se o projekt Comenius, v němž hlavním cílem je, abychom se setkali se zahraničními studenty a komunikovali s nimi v cizím jazyce. První zájezd se konal do Maďarska v době od 12.10. – 17.10. 2009.
Z Česka jsme putovaly samy, jen my tři a paní profesorka. Cesta ubývala docela rychle a poklidně, avšak v Brně nám začalo pršet. To nám trochu pokazilo náladu. Z Brna jsme dále pokračovaly hezkým a útulným autobusem Student Agency, kde jsme si mohly dát výbornou horkou čokoládu, která nám vrátila naši dobrou náladu.
Nejdříve jsme se setkaly se slovenskými a litevskými účastníky. Slováci se na nás již v autobuse vesele usmívali, ale když viděli naše zmatené pohledy, rychle přestali. Nemyslely jsme to špatně, jen jsme ještě zpracovávali všechno to, s čím jsme se zatím setkaly. Paní profesorka se radostně přivítala se svými kolegyněmi. Mohly jsme jen sledovat rychlé rozhovory v němčině, kterým jsme neúplně rozuměly. Ohromilo nás, jak lehce se dorozumívaly a stačily při tom vtipkovat.
V autobuse také byly dvě maďarské učitelky, které nás všechny sbíraly dohromady. Vysadily nás v hotelu a vydaly se pro ostatní, kteří měli přijet později. Protože jsme měly do konce večera volno, zajely jsme se podívat do města. Nevím proč, ale hned od prvního pohledu mi připomínalo Prahu. V odlehlých oblastech, do kterých jsme se později dostaly, bylo město špinavé a škaredé. Také jsme tady viděly hodně starých aut, které u nás už skoro nejezdí.
Hned druhý den ráno jsme se vydali na Budapešťský hrad. Až na místo nás zavezl autobus a hrad jsme si prošli pěšky. Bylo pěkně větrno, tudíž jsme se museli pěkně zachumlat do svých bund a kabátů. Výhled z hradu na celé město byl moc pěkný, strašně mi připomínal Prahu. Taky to, že Budapešť je rozdělena řekou Dunaj na dvě části stejně jako naše hlavní město. Architektura mi místy připomínala naši a místy ruskou.
Na hradě jsme ještě viděli sídlo prezidenta, vlády a z dálky parlament. Dokonce na hrad přijeli vojáci, kteří se chystali přivítat nějakou důležitou návštěvu. Neměli jsme moc času, a proto jsme hrad prošli celkem rychle.
Z Budapešti jsme se vydali do městečka Hollókö, což je vlastně takový maďarský skanzen. Leží kousek od hranic se Slovenskem. Tam jsme se museli plahočit se svými taškami až k dřevěným chalupám, kde nás ubytovali. Všechny studenty ubytovali do jedné velké chaty a učitelé byli kousek vedle. My si vzaly postele nahoře na půdě, kde ještě byli Poláci (dva kluci a jedna holka) a Slováci (dva kluci a dvě holky). K večeru se Slováci rozhodli, že bychom se mohli všichni seznámit. Sesedli jsme a snažili se dorozumívat. Bylo to celkem zábavné. Se Slováky jsme si rozuměli perfektně. S Poláky to bylo horší. Ti nám nerozuměli vůbec, avšak holky jim jo. Holky z Bulharska uměly spíše anglicky, z Lotyšska to měly holky tak na půl. Jedna anglicky, druhá německy. Z Litvy taktéž. Holka uměla perfektně plynulou němčinu a kluk zase anglicky. A z Řecka nepřijeli žádní studenti, protože jejich školní rok začíná později než ten náš a oni nestačili všechno včas zorganizovat.
Ve středu jsme vyrazili na takovou menší tvrz v Hollóku. Venku se razantně ochladilo a k silnému větru přibyl mráz. Vyšplhali jsme se nahoru, prohlídli si pevnost. Také si vyslechli v němčině pověst, která se k ní váže, a ohřáli se u langoše, který je jiný než ten náš. Potom nás vyzvali, abychom si šli zahrát hru, kterou pro nás připravili. Všichni říkali, že půjdou, tak jsme taky šly. Nakonec se však ukázalo, že tam stojíme samy dvě holky a čtyři kluci. Dostali jsme malé dřevěné štíty a smotané ponožky. Naším úkolem bylo chránit pevnost před malými maďarskými dětmi, které ji měly dobýt. Byla to celkem sranda. Avšak dětí bylo více a zřejmě nerady prohrávaly. Daly nám docela zabrat. Ale za tu srandu to rozhodně stálo. Myslím, že ale nezáleželo na tom, kdo vyhrál, vlastně to do teď nevím, spíše šlo o tu hru. A jim se to opravdu líbilo. Ani nehráli podle pravidel, prostě jen po nás házeli ty ponožky.
Ze skanzenu jsme vyrazili do Orosházy, kde jsme se měli připojit k maďarským studentům. Jenže do městečka, které leží pro změnu u jižních hranic, jsme dorazili až k večeru. Díky tomu jsme měli volno a mohly si zajít vyzkoušet tamější termální koupaliště. Bylo výborné, doporučuji.
Ve čtvrtek jsme vyrazili do maďarské školy. Zjistili jsme, že se jedná o evangelické gymnázium. Později nám vysvětlili, že tady mají třídy od školky až do 18-ti let. Z jejich školy jsme byli velice nadšení, protože byla hezká a útulná. Na zdech jim visela díla studentů a také tabla. Zavedli nás do nejvyššího patra, kde měli veliký sál, ve kterém se modlili. Tam nás také přivítali. Mluvili s námi plynulou němčinou pan pastor, paní ředitelka a ostatní profesoři. Mluvili zřetelně, takže jsme jim jakžtakž rozuměli. Byli velice milí a přátelští.
První prezentace byla od Maďarů. Měli ji velice pěknou, avšak dlouhou a plnou odborných slov. Mluvili totiž i o svých vínech Tokaj. Trochu nás zarazilo to, že budeme muset mluvit do mikrofonu, ale snažily jsme se být v pohodě. Paní profesorka byla celou dobu s námi a podporovala nás. Pokud jsme něco nevěděly, nebo nerozuměly, přeložila nám to. Jako druzí na řadu přišli Řekové. Připravili si jednu kratší prezentaci o všech Unesco památkách a jednu dlouhou o Athénách. Pan profesor si zřejmě neuvědomil, že když bude mluvit plynulou němčinou, plnou složitých slovíček, budou mu rozumět jen učitelé. Tudíž si z jeho prezentace moc nepamatuji. Avšak měl hezký projev. Hned po nich předvedli svou prezentaci studenti z Litvy. Taktéž měli pěknou prezentaci. Jediné, co by se dalo vytknout, je, že ji četli a sestavili ji ze složitých a neznámých slovíček. Opět bylo těžké porozumět. Protože jsme nechtěly přijít na řadu až druhý den, vystoupily jsme po nich. Ani nevím, jak jsem se rozklepala, když mi došlo, že teď je ta chvíle, kdy musím dojít na pódium, vzít do ruky mikrofon a předvést naši prezentaci. Samozřejmě hned na začátku jsem nemohla najít naši mapku, která se mi záhadně ztratila z rukou. Podařilo se mi ji však rychle najít a mohla jsem pokračovat. Celou dobu prezentace, ať už jsem mluvila já, nebo holky, jsem byla velice nervózní a snažila se podat co nejlepší výkon. Paní profesorka stála kousek od nás a snažila se nás psychicky podpořit. Hned jak jsme skončily, spadl mi kámen ze srdce. Bylo to za námi a ani to nebolelo :). Bylo skvělé slyšet ten potlesk. A vědět, že se jim to opravdu líbilo. Dokonce nás i učitelé později pochválili. A co bylo hlavní, paní profesorka na nás byla hrdá.
Po prezentacích jsme dostali oběd ve školní jídelně. Posadili nás doprostřed a obsloužili. Dokonce i pan pastor a paní ředitelka, což jsme koukali. Byli tak strašně přátelští a hodní, bylo z nich poznat, že nás tam rádi vidí. A to nás opravdu dojímalo.
Hned po obědě jsme se vydali na radnici, kde jsme se zúčastnili přednášky o složení demokratického státu, která probíhala v maďarštině. Samozžejmě jsme vůbec nerozuměly, avšak na dataprojektoru nám to promítali v němčině. Potom si nás pan starosta vzal bokem a pomocí tlumočníka nám pověděl něco o historii Orosházy a dal dárky profesorům. Dokonce i on si nás vážil a mluvil o nás jako o delegaci. Byly jsme opravdu hodně překvapené jejich pohostinstvím, a také poctěné. Poprvé jsem byla opravdu hrdá na to, že jsem Češka, když nás představovali, odkud jsme.
Ve městečku nám ještě ukázali evangelický kostel, pan pastor nám v němčině řekl něco o jeho historii, a potom jsme měli rozchod. Mohli jsme si projít jejich obchody, nebo si někam zajít sednout. Co se týče módy a cen, řekla bych, že je to přibližně stejné jako u nás.
V pátek nás přivítala celá škola nahoře v síni. Zřejmě měli už po modlitbě. Museli jsme projít mezi všemi a sednout si až vpředu. Byl to zvláštní pocit procházet tam a přitom slyšet, jak nám tleskají. Hned jsme se cítily důležitěji. Připravili si pro nás program. Zazpívali nám v němčině a malé děti si se svými učitelkami připravily anglické písničky a říkanky. Bylo to moc pěkné. Opravdu.
Protože ve škole probíhal den jazyků, přichystali si starší ročníky hry v cizím jazyce pro mladší ročníky a nám dovolili, abychom se šli podívat. Takže jsme chodili po škole a nakukovali do tříd.
Tehdy jsme se dali poprvé do řeči s maďarskými studenty, když jsme se snažili zapojit do jedné ze soutěží. Překvapilo nás, jak někteří umí plynule mluvit anglicky. A byli jsme rády, že můžeme procvičit tu naši. Ze začátku to bylo takové těžší. Člověk si nemohl vzpomenout slovíčka, ale postupně to bylo lepší. Po obědě jsme dokoukali poslední prezentace, a pak nás zavezli do jiného městečka jménem Kardoskút, kde jsme navštívili muzeum, ve kterém nám pověděli něco málo o jeho historii, taktéž v němčině. A z muzea nás zavezli do přírodní rezervace, v níž se snaží vrátit krajinu do původního stavu. Ukázali nám statek se stády maďarských krav. Překvapilo nás, že se liší nejen barvou, ale i rohy. Řekli nám něco o nich a odvezli nás zpět do školy.
Tam nás čekal ještě rozlučkový večírek. Připravili pro nás ve školní jídelně typická maďarská jídla. Připili si s námi šampaňským. Myslím, že už nikdy nezapomenu německé spojení zum Wohl (na zdraví). Měli jsme prostor si ještě pořádně popovídat. Sedly jsme si s Bulharkami a bavily se tím, jak jsme se snažily přeložit vtip do angličtiny. Potom jsme se na chvíli vypařily za Maďary, kteří tam zůstávali po škole. Měli tam v přízemí zařízenou takovou klubovnu, kde se mohli scházet. Zahráli jsme si s nimi stolní fotbal a biliár. Bylo tam super. Myslím, že Maďaři byli nejpřátelštější zahraniční studenti ze všech. Možná to bylo díky jejich víře, kdo ví.
Nakonec jsme se musely vrátit do jídelny, kde se s námi vedení školy rozloučilo a dalo nám všem dárky. Autobus nás pak odvezl zpět do hotelu. Byl čas balit.
V sobotu ráno jsme nastoupili do autobusu a vydali se směrem na Budapešť. Tam nás postupně rozvezli na letiště, vlakové nádraží a autobusové nádraží. Protože jsme měly plno času, prošly jsme si ještě s paní profesorkou Budapešť. Dokonce jsme se projely jejich metrem, které je tuším jedno z nejstarších, a navštívily snad největší nákupní centrum, které jsem kdy viděla.
Odpoledne jsme nastoupili do autobusu Student Agency a odjely. Naše dobrodružství končilo. Jely jsme domů plné zážitků a poznatků. Když mi opravdu došlo, že to skončilo, bylo mi to líto. Výlet mi připomínal takový únik do jiné reality. A cesta zpět znamenala návrat do tvrdé reality. Spousta školy, učení a na konci maturita.
Každopádně tohle byl skvělý zážitek a hned bych jela znovu. Nedá se to ničím nahradit a člověk si to musí sám zažít, jinak nepochopí. Myslím si, že mě to celé inspirovalo. Chci být lepší, umět cizí jazyky (alespoň jeden) a zase vyrazit do ciziny. Protože bez jazyku jste tam venku ztraceni. Je to strašná bezmoc, když se nedokážete se domluvit s ostatními.
Šárka Skopalová, L4.B
